Tomáš Meier

Tato myšlenka se mi honí hlavou už třetím rokem. Loni to konečně vypadalo nadějně. Společně s klukama z náchodského aeroklubu jsme jednoho večera na letišti ve Velkém Poříčí absolvovali „školení“ vlnového létání, o kterém nám s nadšením vyprávěl zkušený plachtař David Mach. Druhý den jsme se ještě před svítáním sešli na ploše letiště LKVP a chystali naše větroně na start. Bohužel fronta byla rychlejší než včerejší předpověď, a tak jsme byli rádi, že nás Pavel stihnul převlekat zpátky na vysokovské letiště ještě předtím, než se spustil liják. Tím pro nás vlnové létání pro rok 2023 skončilo.

Letos nenechávám nic náhodě a přihlašuju se do „vlnového kempu“ na letišti v Mikulovicích u Jeseníku, který se koná od 26. října do 10. listopadu. Počasí tomuto termínu nepřeje a zkouší plachtařovu trpělivost. Volám do LKMI Vlastě Lasovské, která koordinuje lety do vlny. Ta mě uklidňuje, ať vydržím, že to určitě dopadne. Sleduji dál vývoj počasí a věnuji se přípravám. S Burdýškem jsem domluvený na zapůjčení ASW 15, a společně s kamarády ji skládáme do penálu.

 

Konečně…

Vítr na víkend podle předpovědi začíná nabírat ten správný směr a sílu. Ve čtvrtek 14. listopadu volám Vlastě do Mikulovic a ta mi potvrzuje, že vlna, prostory i vlekaři budou. No jo, ale na víkend k nám na letiště mají přijet kamarádi z Ramešuny, manželka peče na neděli husu a máme pozvané děti… Tolik jsem se na to těšil! Naštěstí má manželka pro mou vášeň pochopení a říká: „Jeď, vždyť už o tom několik let sníš!“

Je rozhodnuto! V pátek 15. listopadu zapřahám tranďák a okolo 14. hodiny vyrážím do Jeseníků. Jedu přes Polsko a v 16:30 vjíždím do areálu mikulovického letiště. Ráno mě budí červánky. Ustrojit se, něco málo posnídat a vyrážím před budovu. Postupně přijíždějí další nadšenci z Čech, Polska, Německa a Maďarska a letiště ožívá. Pomáhám skládat, obloha je bez mráčku, a vycházející sluníčko nás začíná zahřívat. I mě se dostává pomoci a Patnáctka je za chvíli zbouchnutá. Už jen zapojit táhla, zalepit přechody křídel a můžu jet na start.

Přijíždí i Petr Lasovský, instruktor, který nás má zasvětit do tajů a krás dlouhé vlny. Na dnešek jsme dva adepti na vývoz – Tomáš z Medlánek a já, Tomáš z Vysokova. „Tomáš a Tomáš“. Pomáháme připravit DuoDiscuse a dostávám možnost letět jako první. Čekám od Petra nějakou teoretickou přípravu, ale on se jenom zeptá: „Směrnice jsi četl?“ Odpovídám, že ano, a on na to: „Tak sedej a jdeme na to!“

Přijíždí vlečná. Zapnout a napnout lano, a už se rozjíždíme. V Duáči jsem ještě neletěl. Odstartoval Petr, ale chvilku po startu mi předává řízení. Dnes je vítr přívětivý – jihozápadní směr nahoře s rychlostí okolo 30 km/h, a tak i turbulence ve vleku jsou malé. Stoupáme a Petr mi vysvětluje, kde se zhruba vyskytuje první a druhý rotor a další důležité věci. Za chvíli jsme v oblasti první vlny a vypínáme.

Musíme ještě kousek proti větru, a vário začne zpívat tu tolik oblíbenou melodii pro plachtaře. Dolétneme nad Domašov a vário ukazuje 2 m/s. „Vidíš pod námi tu silnici do „Y“ a sjezdovku? Tady tomu říkáme Tankovací stanice. Když už všechno selže, tak tady to vždycky je. A dá se tady i kroužit, ale bacha na okolní provoz.“

Prolétneme se mezi Šerákem a Pradědem, Petr mi ukazuje nouzovou plochu pro přistání u Bukovic. Ještě si udělám pár fotek nízké oblačnosti, která lehce přetéká přes pohoří Jeseníků, kde mizí. V závětří hor je krásné slunečné počasí. Po hodině a půl přistáváme zpátky v Mikulovicích. „Připrav si Patnáctku a leť, dneska se nemusíš ničeho bát.“ Poděkuju a jdu na to.

Ve 13:50 mám napnuto a startuji. Po 15 minutách ve vleku, v dostatečné výšce 2700 m, mi vlekař zamává. Vypínám, zatáhnu podvozek a… teď. Chvíli klid… Netrvá to dlouho a vário hlásí: „Ty vole, ty stoupáš!!!“ Začínám nabírat první desítky metrů, pak stovky, a za chvíli mám 3500 m. Začínám si to užívat. Tankovací stanice funguje, pouštím kyslík a vystoupám až do 4000 m. Výš už to nefunguje…

Ještě letím obhlídnout Praděd. Sleduji čas, už je po 15. hodině, a slunce zapadá kolem 16:00. Přemýšlím, jak dlouho asi budu vyklesávat. Z této výšky se mi slunce zdá ještě relativně vysoko nad obzorem, ale když se podívám na letiště, už tam nesvítí. Na nic nečekám a velím k sestupu. Vyvážení dopředu, namířím to směrem na Javorník. Vzduch je krásně laminární a moje rychlost se blíží k 200 km/h. Po chvíli otáčím zpátky nad Jeseník a pak už mažu na letiště. Přistávám po dvou hodinách letu v 15:50.

Rychle pro auto na start a skládat. Kluci už jsou na zemi a vzájemně si pomáháme. K čelovkám nám svítí měsíc a den plný nových zážitků pomalu končí.

 

Neděle 17. listopadu

Ještě je tma a na letišti začíná být čilý ruch. Vítr oproti včerejšku o dost zesílil a přilákal další vlnové nadšence. Od 4000 m má foukat až 90 km/h. Já tolik nespěchám, dávám přednost zkušenějším borcům a na start jedu mezi posledními. Zatím je jen jedna vlečná a na gridu čeká okolo 20 větroňů, které začínají namrzat. Ti, co stojí mezi prvními, musí škrábat. Pomáhám Vlastě na startu a ochotně běhám pro vlečné lano. Bez pohybu bych asi zmrznul.

Mezitím přijíždějí další dvě vlečné a provoz začíná nabírat na obrátkách. Okolo 10. hodiny přichází řada i na mě. Oblékám padák, návleky na boty (dnes se budou hodit), otevírám kyslík a dávám si pozor, abych na nic nezapomněl. Vlekař hlásí silné turbulence, ale teď už není cesty zpět. Start je v pohodě, ale hned za prahem dráhy to s námi začne házet. Pevně svírám knipl a snažím se udržet za vlečnou. Vyžaduje to opravdu rychlé reakce a často plné výchylky. Druhou rukou mám na brzdách – kdyby se prověsilo lano…

Blížíme se k rotoru. Šedý, velký, dlouhý mrak, míříme rovnou do něj. Snad vlekař ví, co dělá… Kousek před válcem nás to stáhne dolů a podlétneme ho. Mám pocit, že mi obrousí kabinu, a podvědomě se zatlačím do sedačky. Za rotorem se zase objevuje sluníčko a vrcholky Jeseníků, přes které stéká oblačnost až do údolí.

Už v klidném vzduchu letíme ještě kousek a já se po rádiu ujišťuji, jestli už můžu vypínat. „Ano, tady je to už bezpečné, a vezmi to doleva k Pradědu.“ Poděkuju a ve výšce 2300 m vypínám.

Je to jiné než včera. Tehdy bylo závětří hor bez mráčků, ale dnes není vidět na zem. Ani vysílač na Pradědu nevylézá z mraků. Až dál po větru, směrem k Sovičkám, jsou vidět fénová oka. Po chvíli nacházím místo, kde to stoupá 1 m/s. Patnáctku musím držet dost proti větru a zkouším najít lepší stopu. Bude to asi o trpělivosti. Silnější stoupání nikde.

Na vrcholu zážitků

Pomalu nabírám výšku a užívám si výhledy. V dálce jsou vidět Tatry, a na druhou stranu se mraky vlní přes Orlické hory. Na Sovičkách se v jednom místě dělá pěkný lenticular. Letím to prozkoumat. Za Pradědem se zdá, že je to lepší. Už mám 3500 m a pouštím kyslík.

Vítr s výškou zesiluje. Musím letět aspoň 90 km/h, abych se udržel na místě. Pořád stoupám. Asi ve 12:30 dosahuji výšky 5300 m. Převýšení 3000 m – s tím jsem ani nepočítal… Cítím se skvěle. Sluníčko svítí do kabiny a je relativně teplo. Občas ho zastíní vysoká oblačnost, a to se pak ochladí.

Stále stoupám a zajímá mě, jak vysoko to ještě půjde. Patnáctku držím proti větru, občas mírně doprava a zase zpátky. Vůči zemi skoro stojím na místě. Pravá strana kabiny mi začíná namrzat. Kontroluji množství kyslíku v lahvi, ale moc na to nevidím. Výškoměr ukazuje 6050 m. Čas 12:50. Stačí.

A jedeme z kopce. Namířím si to do prostoru třetí vlny, která je na úrovni letiště, a pomalu klesám mezi rotory. Přistávám ve 13:45.

 

Šťastný návrat

Moc neotálím. Dotáhnu před tranďák a ještě za světla složím. Šťastný, ale trochu unavený jdu na pokoj, a teprve tam mi dochází, jaké jsem měl štěstí. Všechno do sebe krásně zapadlo, a já prožil nádherný víkend.

V pondělí dopoledne se ještě stavím za Petrem a Vlastou v Jeseníku pro razítko do zápisníku. S příslibem dalšího setkání se loučím a vyrážím domů.